čínské nástroje
sheng (šeng) jsou ústní varhánky, resp. harmonika na principu oboustranně průrazného jazýčku, který umožňuje na nástroj hrát nádechem i výdechem. Jazýčky jsou připevněny ke kořenům bambusových trubic zasunutých v jedné nebo několika řadách ve vzdušnici z tykve, dřeva nebo kovu. Jazýček se rozezní, když se zakryje otvor na příslušné trubici.
Existence dechových nástrojů na stejném principu jako sheng se předpokládá už za první historické dynastie Shang (asi 1600-1046 př. Kr.). Poněvadž sheng, yu, he a další podobné nástroje byly vyráběny z velmi nestálých materiálů, první archeologické nálezy máme sice až z 6. stol. př. Kr., ty ovšem vykazují již značně vysokou úroveň řemeslného i uměleckého zpracování.
Shengy a další jim příbuzné nástroje nepatřily až do nedávné minulosti k virtuózním sólovým nástrojů. Jejich specifickou funkcí, jedinečnou mezi čínskými nástoji, bylo hrou v důsledných kvint-kvartových harmoniích (jméno shengu příbuzného starověkého nástroje he znamená též "harmonie") obohacovat a vyplňovat texturu tradiční heterofonie instrumentálních ansámblů, a jelikož se shengy obtížně ladí, též udávat ansámblu komorní tón.
Dnes jsou nejrozšířenější kulaté shengy o počtu 14-24 znějících trubic, laděné nejčastěji v diatonikách G nebo D (a schopné modulovat do nejbližších tónin), existuje však také mnoho více či méně odlišných místních variant. Od 50. let 20. století došlo zejména v ČLR k masivní explozi snah o modernizaci tradičních čínských nástrojů, jejímž výsledkem je takřka nepřehledná plejáda nejrůznějších konstrukčních řešení, velikostí a ladění shengu, často opatřených klapkami a zesilovacími trubicemi, arci jsou tyto nástroje míněny převážně pro účely akademické tvorby a často za hranicí použitelnosti, spíše v kategorii kuriozit. Tradiční hra na sheng je poměrně jednoduchá, ve virtuózní hře v akademickém stylu se však uplatňuje řada náročných dechových a artikulačních technik.